ORANSSI PAZUZU - Muuntautuja
Opravdu elektrizující dílo, při kterém mi vstávají chlupy na těle. Vlastně je to úplně debilní elektronický galimatyáš, ale ta atmosféra, ta atmosféra.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V roce 1976 se DEEP PURPLE rozpadají a jejich zpěvák David Coverdale logicky přechází na sólovou dráhu. Stěhuje se však na dva roky do Německa, kde spolu s kytaristou Mickym Moodym nahrává dvě zajímavá alba „Whitesnake“ (1977) a „Northwinds“ (1977), kterými pokračoval v odkazu britské hardrockové klasiky, ovšem jak u něho bylo vždy dobrým zvykem, s větším příklonem k blues a soulu. O rok později však zakládá již stálou kapelu, jejíž název přebírá od svého prvního sólového alba. WHITESNAKE jsou na světě a vyráží na svoji dlouhou pouť, o které zatím nikdo netuší, že se stane jednou z nejbáječnějších story osmdesátých let. Tak tedy pěkně popořadě...
První díl profilu vás provede po albech původních blues rockových WHITESNAKE, kteří získali respekt nejen doma v Británii, ale také v germánských krajinách Evropy. Toto pětileté období, které je lemováno pěti studiovými a jedním živým albem, se nesmazatelně zapsalo do srdcí všech hardrockových fanoušků a příznivců jejich mohutného blues. Vrcholem této éry se patrně stala jejich nezapomenutelná vystoupení na festivalech Monsters Of Rock v anglickém Donningtonu v letech 1981 a 1983, kde jejich fantastickému setu aplaudovalo téměř stotisíc nadšených návštěvníků. Druhý díl profilu bude rekapitulovat období, kdy WHITESNAKE prorazili se svými alby i ve Spojených státech.
Trouble (1978)
Sestava: David Coverdale – zpěv, Micky Moody – kytara, Bernie Marsden – kytara, Neil Murray – baskytara, Dave Dowle – bicí, Jon Lord – klávesy.
Obstojný začátek předznamenaný EP „Snakebite“ (1978). Skupina se na domácí půdě zabydluje a David Coverdale k velké radosti fanoušků DEEP PURPLE znovu předvádí svůj nenapodobitelný hlas. Sice ještě nejde o WHITESNAKE v plné síle a album je tak zpětně hodnoceno jako nejslabší v jejich dlouhé historii, ale zárodek pozdějších bluesrockových titánů je pevně zasazen. Překvapí předělávka beatlesácké „Day Tripper“, ale i na svou dobu moderní feeling.
(6/10)
Lovehunter (1979)
Sestava: David Coverdale – zpěv, Micky Moody – kytara, Bernie Marsden – kytara, Neil Murray – baskytara, Dave Dowle – bicí, Jon Lord – klávesy.
První velký třesk. Fantastická kolekce plná výborných písní. Poprvé se naplno projevil Davidův zápal po bluesově střiženém rocku. Sehraný kytarový tandem Moody/Marsden zde výborně doplňují Lordovy klávesy. Ať už mají zvuk hammondů, jak bylo obvyklé u starých DEEP PURPLE, nebo čistého barového piána, vždy dokáží skladbám dodat na obrovské síle a atmosféře. „Lovehunter“ je tak jedním z nejlepších rockových alb samotného konce let sedmdesátých a stojí neochvějně jako protipól celé punkové revoltě. Obsahuje úvodní hitovou jízdu „Long Way From Home“, majestátní song „Walking In The Shadow Of The Blues“, nostalgickou „Help Me Thro´The Day“, ale i rychlý rock'n'roll „Mean Business“.
(8,5/10)
Ready An´Willing (1980)
Sestava: David Coverdale – zpěv, Micky Moody – kytara, Bernie Marsden – kytara, Neil Murray – baskytara, Ian Paice – bicí, Jon Lord – klávesy.
Asi nejúspěšnější a nejlepší album starých WHITESNAKE. Ke kapele se dokonce připojuje Ian Paice (ex-DEEP PURPLE), který za bicí soupravou střídá Dowlea. Kapela se stává synonymem kvality. Vyšperkované bluesrockové tryzny se střídají s ráznými rockovými vypalovačkami. Ozdobou je samozřejmě singl „Fool For Your Loving“, dále pak titulní song „Ready An´Willing“, odlehčená „Black And Blue“ a na Ameriku hodně soustředěná „Ain´t Gonna Cry No More“. Živá vystoupení té doby už jsou velkolepým zážitkem. Vrcholné období původních „britských“ WHITESNAKE tak stvrzuje koncertní dvojalbum „Live…In The Heat Of The City“ z konce téhož roku.
(8,5/10)
Come An´Get It (1981)
Sestava: David Coverdale – zpěv, Micky Moody – kytara, Bernie Marsden – kytara, Neil Murray – baskytara, Ian Paice – bicí, Jon Lord – klávesy.
Zlaté období zakončuje album, o kterém se dá říct, že je dvojčetem předchozího „Ready An´Willing“ (1980). Možná zde chybí velký hit formátu „Fool For Your Loving“, ale i tak jde o velmi silnou kolekci, která znovu těží z nejlepších hudebních vlastností všech zúčastněných. Coverdale pěje jako o život, kytarové duo Moody/Marsden se perfektně doplňuje, rytmika Murray/Paice pohání silácké rockové vypalovačky k novým metám a Jon Lord je kapitolou, o které netřeba diskutovat. Je až s podivem, kolik nápadů dokázali tehdejší WHITESNAKE vypotit v průběhu tří let, když v současné době jsme všichni rádi za jedno jejich album během celé dekády. Nejlepší skladbou je zde patrně „Don´t Break My Heart Again“, ale ani zeppelinovská „Til´The Day I Die“ nebo klenot, ve kterém se naplno projeví Coverdalův pěvecký talent – „Child Of Babylon“, nestojí o nic vzadu. Vrcholem následného turné je již zmiňované vystoupení na Monsters Of Rock v létě 1981.
(8,5/10)
Saints And Sinners (1982)
Sestava: David Coverdale – zpěv, Micky Moody – kytara, Bernie Marsden – kytara, Neil Murray – baskytara, Ian Paice – bicí, Jon Lord – klávesy.
Kvůli fotbalovému šampionátu ve Španělsku byla práce na albu několikrát odložena, a tak se začalo s připraveným materiálem až v horkých letních měsících. Celý proces vzniku se však táhl a na skladbách je to znát. „Saints And Sinners“ je tak kompozičně slabším dílem než jeho tři studioví předchůdci. Ovšem dvě skladby z něho se opravdu povedly a později se staly naprostou klasikou. Jde samozřejmě o písně „Cryin´ In The Rain“ a „Here I Go Again“, které WHITESNAKE v roce 1987 resuscitovali při svém velkém americkém tažení. V roce 1983 slaví kapela další triumf v Donningtonu, když je znovu obsazena do pozice headlinerů prestižního klání Monsters Of Rock. Poté však dochází k personálnímu zemětřesení, a tak trojice Marsden/Murray/Paice balí kufry.
(7/10)
Forevermore (2011)
Good To Be Bad (2008)
Live: In The Shadow Of The Blues (2006)
Starkers In Tokyo (1998)
Restless Heart (1997)
Greatest Hits (1994)
Slip Of The Tongue (1989)
Whitesnake (1987)
Slide It In (1984)
Saints And Sinners (1982)
Come An´Get It (1981)
Live...In The Heart Of The City (1980)
Ready An´Willing (1980)
Lovehunter (1979)
Trouble (1978)
Snakebite (EP) (1978)
Opravdu elektrizující dílo, při kterém mi vstávají chlupy na těle. Vlastně je to úplně debilní elektronický galimatyáš, ale ta atmosféra, ta atmosféra.
Podzimní nápor zajímavých doom/death metalových nahrávek pokračuje. Tohle je jako návrat do undergroundu devadesátých let. Zastřený, špinavý zvuk. Kráska a zvíře. Hřbitovní atmosféra za bezměsíčné noci.
Další kapela se 4 křížky na krku a jen s několika málo řadovkami na kontě. Tato přichází po 20 letech a nelze od ní očekávat žádné novoty. Pěkně postaru zahraný thrashový sekec nabídne zručně seskládanou kolekci, která potěší a krev rozproudí.
Švédi stále chytajú za chvost svoj dávny majstrštyk "Deathrace King". Je skvelé, že hrajú, skladajú, koncertujú, ale tá fazóna spred takmer štvrťstoročia je proste nedostihnuteľná.
Daniel Cavanagh doslovne cituje svoju ex. kapelu a tento album je pokračovaním jeho poslednej tvorby. Jedná sa o príjemnú emotívnu a ľahko plynúcu nahrávku, ktorá síce nevybočuje z autorovej rady nálado tvorných albumov, ale tak nejak zahreje pri srdci.
PYRRHON svůj neortodoxně výstřední death metal plný vřískavé a disharmonické překombinovanosti možná konečně ukočírovali tak, že mi to začíná dávat smysl. Stále je to dost schizofrenní produkce na hranici stravitelnosti, ale tady již to dokážu ocenit.
Čím více "Absolute Elsewhere" poslouchám, tím více jsem přesvědčen, že tahle cesta není pro BLOOD INCANTATION tou správnou. Skladatelsky vysoce ambiciózní projekt, který však jako celek úplně nefunguje. Zatracování nezaslouží, oslavné ódy ale také ne.